Závěr projevu 19. Hovory o Já jsem . O důležitosti koncentrace a dlouhodobé pozornosti. O konání se smrtí v zádech, O stavu Ježíše Krista před ukřižováním. O síle tvrzení Já jsem vzkříšení a život.
Závěr projevu 19. Hovory o Já jsem . O důležitosti koncentrace a dlouhodobé pozornosti. O konání se smrtí v zádech, O stavu Ježíše Krista před ukřižováním. O síle tvrzení Já jsem vzkříšení a život.
Moje meditace na ,,Já jsem vzkříšení a život,,: Bylo to nádherné, neskutečně skutečné a krásné…silná vlna úžasné energie…nepopsatelná a obrovská síla…a proud světla…pocity nelze slovy vyjádřit…Bože, děkuji…Ono už jen když si řeknu hodně procítěně Já jsem vzkříšení a život, cítím velice silnou energii…nejen uvnitř mne, ale je zvláštní a krásné, že i kolem mne…Jediné, co chci znova říci, je: DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI…Alexandra
Pátek 20.9.2024: Dnes a denně děkuji z hloubky svého srdce za nádhernou Cestu, na kterou jsem se vydala….na Cestu Domů….do Já…..
Moje modlitba a přání zároveň vyslané dnes do vesmíru:
Já přeji všem, naprosto všem, nechť naleznou i oni Cestu svou a po ní pak stále s Bohem v srdci jdou….Jednotu se vším pocítí a najdou Pravdu vnitřní svou….Cesta k nejvyššímu Já je věřte překrásná, já přeji všem, nechť svítí jim na zvolené Cestě Domů hvězda jasná….Boží Lásku, klid a mír všem lidem poznat přeji a věřím pevně, že všichni v srdci svém najdete ji….Budete-li si i vy tento cíl nás všech ze srdce přát a Boží Přítomnosti stále naslouchat, není se pak čeho bát….Objímám vás všechny, kteří Cestou Pravdy se vydáte a přeji si, nechť zbytečné myšlenky a pochyby rozpustit necháte….
CO JE VÍC, NEŽ ŽÍT V SOULADU A JEDNOTĚ S BOHEM A VNÍMAT HO V NITRU SVÉHO SRDCE????………. Alexandra
Děkuji za sdílení zážitku. Přeji vše dobré. Jan
Pondělí 7.10.2024 večer: Jak dnešní příspěvek nazvat? Jak jinak, než prožitky na mé Cestě Domů…….Ví Bůh, třeba všechny své prožitky někdy sepíšu v jednu knihu…snad, časem…uvidím….Už kdysi jsem mé prožitky po dikšách sepsala….doslova a podrobně všechny…Kam se poděly? Do nenávratna…..
Když si zpětně uvědomím to, jak jsem se cítila rozpolceně po návratu zpět do Čech z dovolené na ostrově v Indickém oceánu, řekla bych dnes toto: Musela jsem tam na čas být, abych se vrátila zpět Domů….do podstaty mé bytosti….tam, kde jsem to já….Proto i ten název ostrova -,,Léčitel,,….A abych i mnohé pochopila…Vše je vždy jak být má…nic není náhoda…a jsme vždy tam, kde být i máme…Na ostrově jsem měla i pochopit mnohé nepochopené….jak snadno se člověk nechá ovlivnit člověkem druhým…jak se necháváme někdy velice snadno zmanipulovat….jak jsme zranitelní….a proč neřešit to, co mi nepatří….naučit se mnohé přijímat…a proč být stále v JÁ… Uvědomuji si, jak mi tam pomáhaly mantry…byly pro mne doslova léčivé…silné a krásné…miluji je…často jsem si je zpívala v očisťující síle vln oceánu…někdy – vlastně často – dlouho a dlouho…a poté jsem se cítila nabitá silně energií….až neskutečně…skutečně….Mantry pro mne znamenají moc…jsou silné jako i všechny věty z Hovorů o Já jsem….tok manter nešel mnohdy zastavit…. Byly chvíle, kdy mě napadla otázka: Proč tu vlastně jsem? Proč nejsem Doma, kde bylo – je – mi nejlíp? Kdo vlastně jsem? Jsem tím, kým jsem? Proč, proč, proč….a zase ty otázky….zbytečné myšlenky….Házím je do moře a nořím se do meditace…do Božího krásného ticha, kde je vše…v prázdnotě naplněné nejjemnější hladivou energií….dokonalostí…Láskou Boží…tam je vše…v nitru mého srdce….tam jsem Doma….NAMASTÉ Alexandra
Úterý 8.10.2024: Dnes tak trochu jiný příspěvek…i když vlastně ne zase až tak moc vzdálený….všechno je přece stále propojené…A jak ho nazvat? Asi takto: ,,Další životní zkouška,,: S příletem domů z Angagy, ostrova v Indickém oceánu, si můj syn přivezl i horečku dengue (-,,neřád,, komár)…horečka mu vystoupala na 40st….což už bylo moc…sotva stál…takže co dál?…Doktor…jeho první bylo – to bude určitě covid…testy…a další testy…Uvnitř sebe jsem byla přesvědčená, že covid to není…a nebyl….Nemocnice? To zvládneme bez ní…Miluji syna jako každá matka své dítě i přes všechny jeho klady i zápory…Můj vnitřní hlas mi říká, použij všecko co znáš…co tě tvůj učitel naučil…co ti předal….neupoutávej pozornost na nemoc….ale na cíl…zdraví…Všechny myšlenky a vědomí upírej pouze k Bohu…vždyť Bůh koná všude…je přítomen a činný ve všem…Myšlenka – zde koná pouze Bůh….Vše je jak být má…vše je vykonáno…Posílám reiki…modlím se…používám sílu vět z Hovorů o Já Jsem…Já jsem nemocný? Ne!…nehorázná toť lež, JÁ není a nemůže být nikdy nemocné!…Má pozornost jde tam, kam jít má…Vidím pouze zcela zdravého syna už nyní…..Jeho stav se den ode dne lepší…Děkuji Bohu…Já Jsem znamená dokonalost, sílu, zdraví, štěstí…Já je všude, kde je mé vědomí…Posílám požehnání svému synovi, děkuji za jeho stále se zlepšující stav…Já jsem těmi otevřenými dveřmi, které nemůže žádný člověk uzavřít…jak dokonalé….Děkuji z celého srdce svému učiteli za všechno, co mě naučil, co mi předal a stále s nezměrnou trpělivostí i nadále předává…..NAMASTÉ Alexandra
Sobota 19.10.2024: Dnes svůj příspěvek nazvu takto: ,,Lítost versus soucit,,… Opět má vlastní zkušenost….Bohužel až pozdě jsem pochopila, jak obrovský a přímo nebezpečný je rozdíl mezi lítostí a soucitem…Až dnes vidím, jak jsem chybovala a za svoji chybu i tvrdě zaplatila…Lítost je víc než špatná….lítost strhne člověka do světa toho druhého a ten dotyčný člověk pak čeká jen nonstop pomoc, stane se totálně závislým a jakoby se sám zcela zastaví….Mám zažité…ale díky bohu je to již minulost….Manžel – invalida a jeho nemoc…hodně špatná nemoc stále se stupňující….a moje lítost….lítost, že je invalida, lítost, že se mu stalo to či ono, lítost, že onemocněl a nemoc se horší a stupňuje…..lítost, lítost….špatně….stal se na mně zcela závislý a jen očekával….celková pasivita, žádná snaha z jeho strany, vůbec nic…kompletní závislost v naprosto všem na mně…..on spokojený, já na dně….Strhnul mě zcela do svého světa, do jeho pocitů, bolestí, problémů….Přestala jsem zcela žít….jen jsem existovala….veškerá moje energie, můj čas a vše šlo k němu….Následek?….moje totální vyčerpání, doslovné vyhoření…a zdravotní problémy, kterých přibývalo…moje padnutí až na samé dno….a ještě hlouběji….Ale to není důvod, proč to sem píšu….to rozhodně ne….Tím chci jen říci, že správný je pouze a jen soucit….Soucit daného člověka posune, jakoby zaktivizuje, aby i on se sebou něco udělal a vyvinul snahu, ne pouze a jen očekával a stal se pouze závislým….Soucit neohrozí, nevyčerpá, neovlivní, nedotkne se, neničí……Dnes vidím, jak nebezpečná je lítost a neustálé litování druhých…..sice pozdní zjištění, ale i toto vše zde i jinde popsané beru dnes jako obrovskou zkušenost, velké ponaučení….a zároveň i můj posun dopředu…..posun na mé Cestě…..Alexandra
Velice přesné. .. Ale jak se vyznačuje pak soucit? Je zde obava zda jej dobře chápeme. Není možno jej zaměňovat za pasivitu, přehlížení či oddělování se. Ano, každý z nás má své bolestivé zážitky.. a většina z nás očekává pomoc od druhých … zvláště když jsme v nouzi. Dlouho mi trvalo než jsem pochopil, co soucit je. Došel jsem k pohledu a poznání, které praktikuji: Soucit tedy znamená vidět v plné síle bolest druhého, ale mít ji v úctě a nechat ji tam kde vznikla. Tedy nezaplést se s ní. A velet:,, Já jsem Boží přítomnosti žehnej tomuto člověku“. V praktické oblasti ale jde vždy o pomoc druhému. Jan
Znova jsem se zamyslela nad slovem soucit….I když jsem už v předešlém příspěvku psala, jak soucit chápu já….že soucit je dle mne úcta k tomu, co ten druhý prožívá, ale nezaplete člověka do života a osudu toho druhého… Čili jde dle mne o jisté soucítění s utrpením, bolestí, trápením toho druhého člověka, jde o pochopení s určitou motivací tomu druhému pomoci….tedy i s jistými prvky empatie….umět druhého vyslechnout…umět mu naslouchat a chápat ho…hodně tenký led…což se mnohdy už poté může blížit částečně i k lítosti….nebo ne? Jak se nenechat vtáhnout do života toho druhého? Nepřebírat, co patří jen tomu dotyčnému? Jak se ubránit? Soucítit tedy znamená umět naslouchat tomu druhému, pomoci radou, jakousi podporou s tím, že nepřevezmeme na sebe jeho problémy, jeho bolest, protože je to jeho cesta a na ní musí své problémy řešit on sám, sám je překonat, neboť to jsou jeho překážky…. Ale je to v praxi vážně tak snadné rozlišit? Odpoví mi někdo???? Jak si chránit svůj vlastní svět, ale přesto být soucitný, empatický…? Alexandra
Nezaplést se jde pouze tehdy máme-li k tomu co prožívá druhý úctu. Úcta je pak pohyb v duši, který objevuje velikost zážitku a jeho neuvěřitelnou sílu přetvářet lidské myšlení, konání a osudy člověka. Je zde ovšem otázka jak takové úcty dosáhnout?
Děkuji Alexandro
Dnes bych se zastavila nad slovem ODPUŠTĚNÍ….Je důležité umět v životě odpouštět? Rozhodně ano….Odpuštění dle mne minulost nezmění, ale může být klíčem k radosti, štěstí a změně budoucnosti dané osoby, která dokáže odpustit……Je to i určité osvobození se od zlosti, od nenávisti…a pokud té dané osobě, která nějak ranila, člověk odpustí, osvobodí se i ve svých myšlenkách, které ho jinak stále uvnitř týrají a sžírají…Odpuštěním se rozváže dle mne i připoutání se k danému člověku, který ranil, ublížil, byť i nechtěně…a poté už nemůže být dále dotyčný zraňován…čili je to především pro jeho dobro, ne té druhé osoby, která ublížila….Není to tedy očistění lidí, kteří něco spáchali či nějak zranili, nýbrž očista duše odpouštějícího od hořkosti, co být mohlo….V opačném případě se celý život jakoby pokřiví…a pokud nedokážeme odpustit, lpíme neustále na křivdě, zaplétáme se znova a znova…Odpuštění je i určité duchovní vítězství a osvobození srdce….Odpuštěním se dozajista nepopsatelně uleví tomu, kdo odpustí….Nejde o to, co nám udělali ti druzí, ale v podstatě o to, co s tím uděláme my sami….a pokud odpustíme, dojde k obrovské a skutečné úlevě, k osvobození se….Odpustit je ale nutné srdcem, ne pouze a jen v hlavě….Učme se všichni odpouštět….Je to vážně tak těžké odpustit? Pro někoho stále ještě ano…..Ono i odpuštění je volba, vím…. Jak se říká: Chybovat je lidské, odpouštět je božské…….Alexandra
Pondělí 28.10.2024: Dnešní příspěvek bych nazvala: Co je to dle mne ÚCTA a jak ji dosáhnout: Zamýšlela jsem se dlouze nad slovem úcta…co znamená, co vyjadřuje a tak….Podle mne jde o ohleduplnost, zdvořilost i respekt…i když úcta mi přijde mnohem vyšší nežli respekt….Uctivost poukazuje i na to, jak moc si druhých vážíme….je to i určitým vyjádřením lásky k danému člověku….je to laskavost…a myslím si, že i nutnost v životě člověka… úcta vede v určitém slova smyslu i ke změnám….k radosti, klidu, vnitřnímu tichu, smíru a změně v myšlení….rozlišíme tím i to, co je pravda a co lež…K tomu všemu je ale důležitým předpokladem úcta k době samému….a dle toho se pak i chováme…Pokud nemáme úctu k sobě samým, nemůžeme mít úctu ani k druhým lidem… Jestliže se chováme uctivě, je kolem nás pak i krásnější atmosféra, lepší nálada….člověk se poté i více otevře…otevře se jeho duše….Měli bychom mít dle mne i úctu k našim nemocem, protože nám úcta dává i sílu nad nemocí zvítězit….Měli bychom mít úctu ke každému člověku…nejen ke starším lidem, k nemocným atd….Proč? Protože v každém z nás je Bůh….v každém člověku přece žije Bůh….Ovšem tomu všemu musí vždy předcházet sebeúcta….to je dle mne hlavní předpoklad….Ta pravá a opravdová úcta člověka zcela přetvoří….myslím tím v jeho myšlení, v jeho konání a poté pak postupně změní i celý jeho život….i jeho osud….A moje meditace na závěr? Odpověď: Úcta je silné propojení se s Bohem….jakýsi úžasný a překrásný most pro nás všechny, po kterém bychom se měli vydat k cíli….k Bohu…….. Co znamená úcta pro vás?………….Alexandra
Ano krásné.. jen to žít.. To se nám často v mnoha ohledech nedaří.. ale pokud uvidíme, toto své selhání, můžeme si uvědomit že Já jsem boží přítomnost ve všem vládne dokonale a nechat se jí pohltit. Horší je , že jsme často zcela ve vleku svých nevědomých a pocitově blízkých vnitřních aktivit, které nerespektují naprosto nic.
Pro mě je úcta, hluboká poklona k tomu co druhý prožívá a tedy i k tomu co se prožívá vnitřně ve mě.
Jan