Závěr projevu 19. Hovory o Já jsem . O důležitosti koncentrace a dlouhodobé pozornosti. O konání se smrtí v zádech, O stavu Ježíše Krista před ukřižováním. O síle tvrzení Já jsem vzkříšení a život.
Rozprava o Já jsem 2.6.2022
autor: Jan Rychlík | Čvn 2, 2022 | Blog, Rozprava o Já jsem | 19 Komentáře(ů)
19 Komentáře(ů)
Vložit komentář Zrušit odpověď na komentář
This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.
Moje meditace na ,,Já jsem vzkříšení a život,,: Bylo to nádherné, neskutečně skutečné a krásné…silná vlna úžasné energie…nepopsatelná a obrovská síla…a proud světla…pocity nelze slovy vyjádřit…Bože, děkuji…Ono už jen když si řeknu hodně procítěně Já jsem vzkříšení a život, cítím velice silnou energii…nejen uvnitř mne, ale je zvláštní a krásné, že i kolem mne…Jediné, co chci znova říci, je: DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI…Alexandra
Pátek 20.9.2024: Dnes a denně děkuji z hloubky svého srdce za nádhernou Cestu, na kterou jsem se vydala….na Cestu Domů….do Já…..
Moje modlitba a přání zároveň vyslané dnes do vesmíru:
Já přeji všem, naprosto všem, nechť naleznou i oni Cestu svou a po ní pak stále s Bohem v srdci jdou….Jednotu se vším pocítí a najdou Pravdu vnitřní svou….Cesta k nejvyššímu Já je věřte překrásná, já přeji všem, nechť svítí jim na zvolené Cestě Domů hvězda jasná….Boží Lásku, klid a mír všem lidem poznat přeji a věřím pevně, že všichni v srdci svém najdete ji….Budete-li si i vy tento cíl nás všech ze srdce přát a Boží Přítomnosti stále naslouchat, není se pak čeho bát….Objímám vás všechny, kteří Cestou Pravdy se vydáte a přeji si, nechť zbytečné myšlenky a pochyby rozpustit necháte….
CO JE VÍC, NEŽ ŽÍT V SOULADU A JEDNOTĚ S BOHEM A VNÍMAT HO V NITRU SVÉHO SRDCE????………. Alexandra
Děkuji za sdílení zážitku. Přeji vše dobré. Jan
Pondělí 7.10.2024 večer: Jak dnešní příspěvek nazvat? Jak jinak, než prožitky na mé Cestě Domů…….Ví Bůh, třeba všechny své prožitky někdy sepíšu v jednu knihu…snad, časem…uvidím….Už kdysi jsem mé prožitky po dikšách sepsala….doslova a podrobně všechny…Kam se poděly? Do nenávratna…..
Když si zpětně uvědomím to, jak jsem se cítila rozpolceně po návratu zpět do Čech z dovolené na ostrově v Indickém oceánu, řekla bych dnes toto: Musela jsem tam na čas být, abych se vrátila zpět Domů….do podstaty mé bytosti….tam, kde jsem to já….Proto i ten název ostrova -,,Léčitel,,….A abych i mnohé pochopila…Vše je vždy jak být má…nic není náhoda…a jsme vždy tam, kde být i máme…Na ostrově jsem měla i pochopit mnohé nepochopené….jak snadno se člověk nechá ovlivnit člověkem druhým…jak se necháváme někdy velice snadno zmanipulovat….jak jsme zranitelní….a proč neřešit to, co mi nepatří….naučit se mnohé přijímat…a proč být stále v JÁ… Uvědomuji si, jak mi tam pomáhaly mantry…byly pro mne doslova léčivé…silné a krásné…miluji je…často jsem si je zpívala v očisťující síle vln oceánu…někdy – vlastně často – dlouho a dlouho…a poté jsem se cítila nabitá silně energií….až neskutečně…skutečně….Mantry pro mne znamenají moc…jsou silné jako i všechny věty z Hovorů o Já jsem….tok manter nešel mnohdy zastavit…. Byly chvíle, kdy mě napadla otázka: Proč tu vlastně jsem? Proč nejsem Doma, kde bylo – je – mi nejlíp? Kdo vlastně jsem? Jsem tím, kým jsem? Proč, proč, proč….a zase ty otázky….zbytečné myšlenky….Házím je do moře a nořím se do meditace…do Božího krásného ticha, kde je vše…v prázdnotě naplněné nejjemnější hladivou energií….dokonalostí…Láskou Boží…tam je vše…v nitru mého srdce….tam jsem Doma….NAMASTÉ Alexandra
Úterý 8.10.2024: Dnes tak trochu jiný příspěvek…i když vlastně ne zase až tak moc vzdálený….všechno je přece stále propojené…A jak ho nazvat? Asi takto: ,,Další životní zkouška,,: S příletem domů z Angagy, ostrova v Indickém oceánu, si můj syn přivezl i horečku dengue (-,,neřád,, komár)…horečka mu vystoupala na 40st….což už bylo moc…sotva stál…takže co dál?…Doktor…jeho první bylo – to bude určitě covid…testy…a další testy…Uvnitř sebe jsem byla přesvědčená, že covid to není…a nebyl….Nemocnice? To zvládneme bez ní…Miluji syna jako každá matka své dítě i přes všechny jeho klady i zápory…Můj vnitřní hlas mi říká, použij všecko co znáš…co tě tvůj učitel naučil…co ti předal….neupoutávej pozornost na nemoc….ale na cíl…zdraví…Všechny myšlenky a vědomí upírej pouze k Bohu…vždyť Bůh koná všude…je přítomen a činný ve všem…Myšlenka – zde koná pouze Bůh….Vše je jak být má…vše je vykonáno…Posílám reiki…modlím se…používám sílu vět z Hovorů o Já Jsem…Já jsem nemocný? Ne!…nehorázná toť lež, JÁ není a nemůže být nikdy nemocné!…Má pozornost jde tam, kam jít má…Vidím pouze zcela zdravého syna už nyní…..Jeho stav se den ode dne lepší…Děkuji Bohu…Já Jsem znamená dokonalost, sílu, zdraví, štěstí…Já je všude, kde je mé vědomí…Posílám požehnání svému synovi, děkuji za jeho stále se zlepšující stav…Já jsem těmi otevřenými dveřmi, které nemůže žádný člověk uzavřít…jak dokonalé….Děkuji z celého srdce svému učiteli za všechno, co mě naučil, co mi předal a stále s nezměrnou trpělivostí i nadále předává…..NAMASTÉ Alexandra
Sobota 19.10.2024: Dnes svůj příspěvek nazvu takto: ,,Lítost versus soucit,,… Opět má vlastní zkušenost….Bohužel až pozdě jsem pochopila, jak obrovský a přímo nebezpečný je rozdíl mezi lítostí a soucitem…Až dnes vidím, jak jsem chybovala a za svoji chybu i tvrdě zaplatila…Lítost je víc než špatná….lítost strhne člověka do světa toho druhého a ten dotyčný člověk pak čeká jen nonstop pomoc, stane se totálně závislým a jakoby se sám zcela zastaví….Mám zažité…ale díky bohu je to již minulost….Manžel – invalida a jeho nemoc…hodně špatná nemoc stále se stupňující….a moje lítost….lítost, že je invalida, lítost, že se mu stalo to či ono, lítost, že onemocněl a nemoc se horší a stupňuje…..lítost, lítost….špatně….stal se na mně zcela závislý a jen očekával….celková pasivita, žádná snaha z jeho strany, vůbec nic…kompletní závislost v naprosto všem na mně…..on spokojený, já na dně….Strhnul mě zcela do svého světa, do jeho pocitů, bolestí, problémů….Přestala jsem zcela žít….jen jsem existovala….veškerá moje energie, můj čas a vše šlo k němu….Následek?….moje totální vyčerpání, doslovné vyhoření…a zdravotní problémy, kterých přibývalo…moje padnutí až na samé dno….a ještě hlouběji….Ale to není důvod, proč to sem píšu….to rozhodně ne….Tím chci jen říci, že správný je pouze a jen soucit….Soucit daného člověka posune, jakoby zaktivizuje, aby i on se sebou něco udělal a vyvinul snahu, ne pouze a jen očekával a stal se pouze závislým….Soucit neohrozí, nevyčerpá, neovlivní, nedotkne se, neničí……Dnes vidím, jak nebezpečná je lítost a neustálé litování druhých…..sice pozdní zjištění, ale i toto vše zde i jinde popsané beru dnes jako obrovskou zkušenost, velké ponaučení….a zároveň i můj posun dopředu…..posun na mé Cestě…..Alexandra
Velice přesné. .. Ale jak se vyznačuje pak soucit? Je zde obava zda jej dobře chápeme. Není možno jej zaměňovat za pasivitu, přehlížení či oddělování se. Ano, každý z nás má své bolestivé zážitky.. a většina z nás očekává pomoc od druhých … zvláště když jsme v nouzi. Dlouho mi trvalo než jsem pochopil, co soucit je. Došel jsem k pohledu a poznání, které praktikuji: Soucit tedy znamená vidět v plné síle bolest druhého, ale mít ji v úctě a nechat ji tam kde vznikla. Tedy nezaplést se s ní. A velet:,, Já jsem Boží přítomnosti žehnej tomuto člověku“. V praktické oblasti ale jde vždy o pomoc druhému. Jan
Znova jsem se zamyslela nad slovem soucit….I když jsem už v předešlém příspěvku psala, jak soucit chápu já….že soucit je dle mne úcta k tomu, co ten druhý prožívá, ale nezaplete člověka do života a osudu toho druhého… Čili jde dle mne o jisté soucítění s utrpením, bolestí, trápením toho druhého člověka, jde o pochopení s určitou motivací tomu druhému pomoci….tedy i s jistými prvky empatie….umět druhého vyslechnout…umět mu naslouchat a chápat ho…hodně tenký led…což se mnohdy už poté může blížit částečně i k lítosti….nebo ne? Jak se nenechat vtáhnout do života toho druhého? Nepřebírat, co patří jen tomu dotyčnému? Jak se ubránit? Soucítit tedy znamená umět naslouchat tomu druhému, pomoci radou, jakousi podporou s tím, že nepřevezmeme na sebe jeho problémy, jeho bolest, protože je to jeho cesta a na ní musí své problémy řešit on sám, sám je překonat, neboť to jsou jeho překážky…. Ale je to v praxi vážně tak snadné rozlišit? Odpoví mi někdo???? Jak si chránit svůj vlastní svět, ale přesto být soucitný, empatický…? Alexandra
Nezaplést se jde pouze tehdy máme-li k tomu co prožívá druhý úctu. Úcta je pak pohyb v duši, který objevuje velikost zážitku a jeho neuvěřitelnou sílu přetvářet lidské myšlení, konání a osudy člověka. Je zde ovšem otázka jak takové úcty dosáhnout?
Děkuji Alexandro
Dnes bych se zastavila nad slovem ODPUŠTĚNÍ….Je důležité umět v životě odpouštět? Rozhodně ano….Odpuštění dle mne minulost nezmění, ale může být klíčem k radosti, štěstí a změně budoucnosti dané osoby, která dokáže odpustit……Je to i určité osvobození se od zlosti, od nenávisti…a pokud té dané osobě, která nějak ranila, člověk odpustí, osvobodí se i ve svých myšlenkách, které ho jinak stále uvnitř týrají a sžírají…Odpuštěním se rozváže dle mne i připoutání se k danému člověku, který ranil, ublížil, byť i nechtěně…a poté už nemůže být dále dotyčný zraňován…čili je to především pro jeho dobro, ne té druhé osoby, která ublížila….Není to tedy očistění lidí, kteří něco spáchali či nějak zranili, nýbrž očista duše odpouštějícího od hořkosti, co být mohlo….V opačném případě se celý život jakoby pokřiví…a pokud nedokážeme odpustit, lpíme neustále na křivdě, zaplétáme se znova a znova…Odpuštění je i určité duchovní vítězství a osvobození srdce….Odpuštěním se dozajista nepopsatelně uleví tomu, kdo odpustí….Nejde o to, co nám udělali ti druzí, ale v podstatě o to, co s tím uděláme my sami….a pokud odpustíme, dojde k obrovské a skutečné úlevě, k osvobození se….Odpustit je ale nutné srdcem, ne pouze a jen v hlavě….Učme se všichni odpouštět….Je to vážně tak těžké odpustit? Pro někoho stále ještě ano…..Ono i odpuštění je volba, vím…. Jak se říká: Chybovat je lidské, odpouštět je božské…….Alexandra
Pondělí 28.10.2024: Dnešní příspěvek bych nazvala: Co je to dle mne ÚCTA a jak ji dosáhnout: Zamýšlela jsem se dlouze nad slovem úcta…co znamená, co vyjadřuje a tak….Podle mne jde o ohleduplnost, zdvořilost i respekt…i když úcta mi přijde mnohem vyšší nežli respekt….Uctivost poukazuje i na to, jak moc si druhých vážíme….je to i určitým vyjádřením lásky k danému člověku….je to laskavost…a myslím si, že i nutnost v životě člověka… úcta vede v určitém slova smyslu i ke změnám….k radosti, klidu, vnitřnímu tichu, smíru a změně v myšlení….rozlišíme tím i to, co je pravda a co lež…K tomu všemu je ale důležitým předpokladem úcta k době samému….a dle toho se pak i chováme…Pokud nemáme úctu k sobě samým, nemůžeme mít úctu ani k druhým lidem… Jestliže se chováme uctivě, je kolem nás pak i krásnější atmosféra, lepší nálada….člověk se poté i více otevře…otevře se jeho duše….Měli bychom mít dle mne i úctu k našim nemocem, protože nám úcta dává i sílu nad nemocí zvítězit….Měli bychom mít úctu ke každému člověku…nejen ke starším lidem, k nemocným atd….Proč? Protože v každém z nás je Bůh….v každém člověku přece žije Bůh….Ovšem tomu všemu musí vždy předcházet sebeúcta….to je dle mne hlavní předpoklad….Ta pravá a opravdová úcta člověka zcela přetvoří….myslím tím v jeho myšlení, v jeho konání a poté pak postupně změní i celý jeho život….i jeho osud….A moje meditace na závěr? Odpověď: Úcta je silné propojení se s Bohem….jakýsi úžasný a překrásný most pro nás všechny, po kterém bychom se měli vydat k cíli….k Bohu…….. Co znamená úcta pro vás?………….Alexandra
Ano krásné.. jen to žít.. To se nám často v mnoha ohledech nedaří.. ale pokud uvidíme, toto své selhání, můžeme si uvědomit že Já jsem boží přítomnost ve všem vládne dokonale a nechat se jí pohltit. Horší je , že jsme často zcela ve vleku svých nevědomých a pocitově blízkých vnitřních aktivit, které nerespektují naprosto nic.
Pro mě je úcta, hluboká poklona k tomu co druhý prožívá a tedy i k tomu co se prožívá vnitřně ve mě.
Jan
28.10.2025 Odpočinutí věčné dej zemřelým, Pane a světlo věčné ať jim svítí….. Amen.
Dnešní moje malé zamyšlení nad otázkou smrti….a otázkou duše….
3.11.2025…Sedím na břehu Indického oceánu a dlouze se zamýšlím nad otázkou smrti a duše člověka….Ptám se, proč se lidé dnešního světa, resp. především západního světa, tolik bojí smrti? Můj názor a můj pohled: Smrt je přece přirozená součást života nás všech…Proč umírají nejenom staří lidé, ale i mnohdy ještě hodně mladí? Můj pocit: Každá duše si prostě zvolí svůj čas… čas odchodu ,,nahoru,,….Každý tu máme – myslím si – něco pochopit, zažít, poznat, prožít, odžít, něco se naučit…..Čili je to dozajista i otázka karmy….Proč mnozí tak běsní, hořekují, co mělo a nemělo být… Proč daný člověk zemřel… Proč, proč….Proč nic nerespektují?….Dle mne si to každá duše vybrala….Pokud je někdo např. dlouho nemocný, dlouho trpí a jeho bolesti se jen a jen zhoršují, proč nedovolit člověku volbu odejít? Co je lepší? Trápit se, žít v bolestech, resp. už jen trpět, ale zůstat? Vždyť je to pro daného člověka vysvobození…doslova milosrdenství….Dovolme mu to….
Mnohé jsem pochopila, když umíral můj muž….V předvečer jeho odchodu jsem u něho seděla, hladila ho, držela ho za ruku, mluvila na něho, přestože se už nemohl sám vůbec pohnout, promluvit, otevřít oči, jakkoliv reagovat, byl zcela bez sil, bez energie… atd…atd…Cítila jsem, že si jeho duše přeje odejít….Jeho dech byl přerývaný, stále slábnul…A v noci poté zemřel….Byli jsme spolu 39 let….Pro něho určitě vysvobození z utrpení a bolestí….Vím, že nyní je mu už lépe a jeho duše odešla tam, kam odejít měla….
Byla bych ráda, kdybychom duše zemřelých nedrželi zde….a dovolili všem duším svobodně odejít….Dle mne je vhodné i umírajícímu člověku i vše odpustit, ať už udělal něco vědomě či nevědomě…a za vše poděkovat….A popřát jeho duši klidný odchod do světla….Určitě je na místě v době umírání s daným člověkem především soucítit…Ne litovat, ale soucítit….neboť v tom je obrovský rozdíl….Mám zažité….
Mnoho lidí si dnes řekne…jen ne smrt….přijdu o všechno…o majetek, peníze…Ale vždyť nazí se rodíme a odcházíme znova nazí….Tak proč se držet majetku? Nebo si kladou otázky typu: Zůstanu zcela sám… Co jsi mi to udělal…Proč nyní…Ještě jsi tu měl být…Jak zvládnu bez tebe žít… Co si počnu…atd atd….A znova ,,tahají,, jeho duši zpět….Špatné….Respektujme svobodnou volbu každé duše…a nechme ji odejít….A děkujme za vše, co jsme spolu prožili, děkujme za to, co máme…i když se někdy zdá, že nám to mnohým nestačí….Žijme všichni v souladu se svou duší….
Děkuji Alexandro za tvůj příspěvek. Souhlasím s tebou. Smrt je přirozená součást života každého z nás. Mnohé starobylé národy uctívají smrt. A vnímají, že život je přítomnější a smysluplný, pokud do něj zahrneme skutečnost, že smrt je nám stále nablízku. Smrt je pro mnohé vysvobození a skutečnost, která nás čeká po smrtí může být přenádherná a vznešená. Pak řešíme věci, které život přináší jak nejlépe umíme a to co musíme říci, udělat nepotlačujeme, ale co nejdřív říkáme a děláme. Náš čas je zde vymezen a nikdo neví kdy odejdeme. Přítomnost smrti nás zavazuje k odpovědnosti a zároveň můžeme zažívat z její přítomnosti radost, pokud ji vnímáme jako něco většího, zářivějšího, jako možnost splynout s bohem, se světlem, s láskou. Bylo by skvělé, kdyby jsme uměly opustit koncept temnoty, nicoty a trestů, které nás čekají po smrti. Koncepty kterých se bojíme a díky nimž se raději zříkáme boha a potlačujeme myšlenku na smrt. Bylo by úžasné, kdyby jsme sami sebe viděli jako duši plující v proudech života a vnímali smrt jako další porod, jako vzkříšení do nového života, jako způsob jak se očistit a pochopit co je zde velké a skrze úctu pak byli schopni zažívat vděčnost za každou chvíli života. Radovat se a být v lásce k tomu co je. Tedy k Životu, ke Smrti se vším co přináší.
Budu ráda, pokud tu zareaguje na můj příspěvek i někdo další…a napíše i on svůj názor, pohled, pocit, svůj prožitek…Ať už bude kladný či záporný….Děkuji…….
4.11.2025…Další moje zamyšlení – opět v době mého pobytu u Indického oceánu – bylo nad otázkou LPĚNÍ…. Zase budu psát ze své zkušenosti, jako ostatně vždy…Co způsobí neustálé lpění? Moc se mi líbí, co řekl Buddha: Lpění způsobí pouze a jen bolest a utrpení…brání osvobození se… Jak pravdivé!!!
Dám příklad: Můj muž jel kdysi na motorce a srazilo ho auto…Následek srážky byla jeho invalidita….Určitě to, co si zažil, nezlehčuji, vše chápu atd, jen chci říci toto: Celý život po této nehodě lpěl manžel na své bolesti, nikdy dotyčnému řidiči nedokázal odpustit a do konce svého života mu neodpustil, stále se vracel k prožitým bolestem a chtěl, aby ho všichni litovali…zcela všichni….Celý život naštvání…pocity vzteku…přestože mohl jít dál, stále se v tom ,,hrabal,, a zůstal stát zcela na místě…neustálá sebelítost, žádný posun, nic… Moje rady a vysvětlování? Vše bylo zbytečné….Uzavřel se do svého světa a své ,,pravdy,, a svého přesvědčení…dle mne doslova zhoubného přesvědčení… Podle mých pocitů šlo o lpění na nesprávných názorech a představách, které byly pouze a jen v jeho hlavě….Lpění na bolesti, připoutání se k bolesti….Tím však vše pouze zesiloval a týral i všechny kolem sebe, aniž si to uvědomoval…Radila jsem mu, nech to být, prostě a jednoduše to pusť….Ne, vše marné….. Odpustila jsem mu….ne v hlavě, nýbrž srdcem….Ponaučení i z tohoto – pro mne i myslím si pro ostatní – Lpění způsobí pouze a jen utrpení….zbytečné týrání sebe i okolního světa….To, co tu píšu, není kritika, nýbrž poznání a ponaučení….Lpění je doslova jed…. Jaký je názor tebe, kdo čteš tyto řádky?….Tvůj prožitek, tvé zkušenosti? Těším se….. Alexandra
Děkuji za příspěvek Alexandro. Lpění na názorech, pocitech myšlenkách, představách na životě ale i smrti a mnohé jiné Lpění z nás dělá to co jsme. Jednoznačně vede k bolesti, nepochopení, k nemoci ke karmě, tedy k nutným následkům, které vytváří další následky následků a větší a větší bolest. Snad velkou část tohoto pak odejde se smrtí. I když něco si bereme sebou do dalšího života opět plného utrpení. Bez opuštění lpění nekončí utrpení.
Zároveň opustit lpění je velice obtížné. Neboť tím, že lpíme, sami sebe popisujeme a tvoříme. A nejen sebe. Celý lidský svět je založen na lpění. Myslím, že to co přináší lpění nejvíce vystihuje nauka Ježíše Krista o odpuštění či poznání Buddhy. Oba dokázali opustit lpění a tím se vyvázat z bolestí tohoto světa a tím nalézt skutečnou pravdu o tom co člověk je. Tedy Bytostí plnou světla a lásky. Nicméně Ježíš za to tvrdě zaplatil, neboť druzí lpějící lidé mu tento stav nemohli odpustit.
Ale jsem přesvědčen, že právě tito dva avatarové a jistě i mnoho dalších známých i neznámých ukazují cestu ke světlu, ke zdraví, skutečné vnitřní radosti, spokojenosti a k lásce.
Modlím se za to, aby jsme uměly odpouštět nejen druhým, ale i sobě neboť je to naše přirozenost naše podstata naše pravá skutečnost a svoboda.
Jan
13.11.2025 Život….jak vnímáte slovo život vy, kdo čtete tyto řádky? Co život přináší právě vám? Co pro vás život znamená? Nevím, čím to je, ale po smrti mého manžela si čím dál více uvědomuji význam slova život….Života si nesmírně vážím….Skláním se s úctou v srdci…Mám pocit, jakoby můj život začínal zcela znova, od začátku….Čím to je? Nechápu….Pociťuji jakési vzkříšení….život….Lásku v srdci….Stále více si vážím každičké chvíle života…už po probuzení děkuji denně za tento obrovský dar…dar života….Život není samozřejmost, to je ten největší dar….Jak krásné je slovo život….važme si ho… a vnímejme s láskou každou chvilku tohoto úžasného daru….Život je pro mne doslova požehnání….Život je překrásný….a to se vším, co nám přináší….ať už jsou to z našeho pohledu klady či zápory…Vážím si života….opravdu moc…a jsem vděčná za každičkou chvíli, ve které se nacházím….Vše je stále a vždy jak má být, říkám již hodně dlouho….náhody neexistují….Mocnou Boží Já Jsem Přítomnost cítím všude a ve všem….v nás všech….a všude kolem nás….Objímám tě, živote….jsem v tvém náručí…..Já Jsem……Namasté Alexandra